1. D Vždy, G Pane, C doG bře Em svým jsi G čiD níG val:
Em Jákobův kmen vyAm vedls zEm věHm zeEm ní,
G svéAm ho liHm du C hříD chy jsiEm přiD krýG val
G dávaje sám D jich Em všech odA puštěD ní,
G anC ižs poG pouštěl Em své prchlivoH7 sti,
G nýbrž svůj hněv D zaEm měnF ils G miD loG stí.
C Kéž Am i kG nám, Bože, Am se zas Em naC vráH7 tíš
G a hD něv svůj Em prudA ký D od nás Am odvráD tíš.
2. Zda se na věky hněvati míníš?
Zda chceš po všechny věky horliti?
Zda nikdy nás zase neobživíš,
by v tobě tvůj lid moh se těšiti?
A mnohé ač jsou naše hříšnosti,
však ukaž nám hojnost své milosti,
pro mnohá naše tě popouzení
ó nezbavuj nás svého spasení.
3. Ač co do naříkání mnohého?
Co mluví Bůh, chci rozvažovati.
On poskýtá svým všeho dobrého,
by chtěli bláznovství jen nechati.
Těch jistě blízké jeho spasení,
kdo svatou bázní jsou ozdobeni.
Aj, jde čas, že pak velebnost Páně
zjeví se v této naší krajině.
4. Tu se dobrota s vírou potkají,
spravednost, pokoj stanou pospolu,
země nijak víry nezatají,
spravednost z nebe popatří dolů.
Dá hojnost Pán i těch věcí časných
i země vydá hojnost úrod svých,
tu bude spravedlivý řád vzdělán
a po všem světě bude zachován.